Šťastné dětství

Jsou země, kde se lidé zabývají opravdovými problémy - ne proto, že by jim to dělalo radost, ale prostě proto, že takové problémy mají. Ropná skvrna v Mexickém zálivu, zemětřesení leckde, války, bomby, státní bankrot. A pak jsou země, kde opravdové problémy nemají a kde si tudíž lidé, poslušni své přirozenosti, vymýšlejí ptákoviny. Na Slovensku mají zákon o povinném vlastenectví, u nás šéf volební kampaně jedné velké strany straší lidi údajným výcvikem úderných komand v režii druhé velké strany a tak podobně.

Tenhle popis je samozřejmě úplně chybný. My přece ty velké problémy taky máme, jenže zůstávají pod povrchem, stará se o ně jen málo lidí - a ti když se ozvou, nikoho to nezajímá. Psycholog by řekl: odsunuli jsme problémy do nevědomí. To je infantilní chování, což míním bez urážky, prostě jako konstatování věci. Dítě věří, že se někdo postará, tudíž se zajímá jen o povrchní stránku svého světa. A on se někdo nakonec skutečně postará, na názor dítěte se přitom však ptát nebude.

Je takové psychologizování přípustné? Skutečně existují infantilní státy a národy? Nedá se to asi brát doslova, ale jako příběh, jako metafora vysvětlující část našeho chování to sedí, nemyslíte? Dítě sedí za pecí, cpe se knedlíky, zapíjí pivem a hovoří o svých dětských starostech, tahá Boženku za copy, pere se s Jiříkem o kyblíček. Tak tomu bylo za Habsburků, za války, pod velením Moskvy i dnes v režii konzumu, Ameriky a EU. Dva pokusy o dospělost - první republika a osmašedesátý - se nedostaly přes pubertální fázi, skončily odnětím hraček a naplácáním na buclatý zadek. Ani to zas tak moc nebolelo. Hlavní problém věčného dětství je ten, že je nám v něm docela dobře.