Legrace v předpeklí

(předmluva ke knize počítačového humoru Vladimíra Jiránka)

Češi jsou národ bezvěrců; máme-li jaké náboženství, je jím legrace. K prorokům a světcům patří V+W, S+Š, Vlasta Burian, Svěrák, Jirotka, Šimek s Grossmannem a pár dalších včetně autora, jehož knížku držíte teď v ruce. Svatým patronem zemským je pak zajisté Jaroslav Hašek, v jedné ruce půllitr a v druhé pero. Legrace je nám útěchou, rádcem i životním názorem. Přeme se o kanonická znění svatých textů, jež dovedeme dlouze citovat zpaměti. Černý humor plně nahradil eschatologii: znáte tu, jak se sejdou tři chlapi u brány pekla?

Snad je nevyhnutelné, že srandu tím pádem bereme velice vážně. O jejích Tvůrcích se hovoří s velkým Té a tónem, jenž je v jiných zemích vyhrazen zenovým mistrům, selfmademanům, prvním houslistům. To jak kde. „Laskavý dotek vstřícného, chápavého humoru, jenž je odpozorován ze života a proto tolik lidský...“ – tímhle způsobem lze udělat blba i z Wericha a mnozí psáči to koneckonců dokázali.

Tvorba Vladimíra Jiránka si také již mnohokrát vysloužila hloupé souhlasné komentáře. Není to zrovna nejlepší osud pro člověka, který se po celý život snaží ze všech sil nutit své publikum přemýšlet, ale nezveličujme, zas tak zlé to není; takovým jako on se zhusta stávají horší věci. Kromě toho: čtenářů, kteří chápou, je zatím viditelně víc než těch druhých.

Počítačové téma výboru, který máte v ruce, zdánlivě odpovídá duchu doby. Počítačů je všude kolem nás až až a máme s nimi často trápení, ovšem přivádějí nás i do humorných situací. Vladimír Jiránek to pečlivě pozoruje a komentuje. Vidí těm mašinám pod kůži a ví, že na nich koneckonců nezáleží; že jsou naší prodlouženou mechanickou rukou, že jsme to my a jen my, kdo si pomocí technologií pomáhá i ubližuje. Často stihneme oboje ještě před snídaní.

Někteří lidé soudí, že technika odlidšťuje svět. Ano, pokud jí to dovolíme. Ne, dokud víme, k čemu se hodí a k čemu ne. Zlý pán, ale výtečný sluha! Obecně je snad špatné, že si lidé dnes píšou tolik e-mailů a textových zpráv, že klasická korespondence upadá. Jenže zároveň je pravda, že docela maličká esemeska poslaná ve správný čas zmůže víc než dlouhý rukou psaný dopis. Máme víc možností než dřív, o ty staré jsme přece nepřišli. A pokud ano, pak to nesvádějme na žádnou technickou vymoženost, je to výmluva. Připravili jsme se o ně sami. Vyměnili jsme svobodu za pohodlí. Je to velice lidské a velice špatné – a převelice nebezpečné. „V jednom okamžiku se zhroutila počítačová síť a bledé tváře zemřely hladem,“ říká postava na Jiránkově kresbě. Přesně takhle to asi se světem nebude, ale víme už, že by to mohlo být podobné, ne na jeden, ale na sto rozmanitých způsobů. Sejdeme se pak v předpeklí. Bude nám do smíchu?

Počítače, internet a celá ta moderní magie, to nejsou věci dobré ani zlé. Jsou eticky neutrální. Čekají, co s nimi provedou lidé. Všimněte si, že i ty nejpočítačovější obrázky a postřehy, které v této knížce najdete, se týkají názorů a nápadů lidí, našeho úsilí, selhávání, velikosti i směšnosti. O čem jiném by také mohly být? Tohle už není žádný duch doby. To je věčné a jediné téma, jímž se umění odjakživa zabývá.

Když je kreslený humor velmi dobrý, začne se podobat poezii. Když je naprosto mimořádný, pak se poezií stane. Nevyhnutelně pak místy přestane být k smíchu. Pokud chcete knížku k popukání, veselou jak televizní estráda v sobotu podvečer, pak jste sáhli vedle. Pokud však máte pocit, že se světem je něco v nepořádku a nemáte si o tom s kým povídat, nehledejte dál. Jste na správném místě, ve správné knize, uprostřed příběhů, které se podobají vašemu.

Našemu.

Petr Koubský, 7. května 2006