Pohodlí a svoboda

Slabinou každé diskuse, jako je tato, je mlhavost. Vede se zpravidla v obecných frázích typu „bezpečnost něco stojí“, což je jistě pravda, nebo „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“, což je rovněž pravda. Potíž je v tom, že různí lidé čtou tyto fráze různým způsobem. Když čtu text svého oponenta, mám pocit, že s ním lze vcelku souhlasit. Ale zároveň myslím, že až dojde na lámání chleba, bude to všechno trochu jinak.

Svět se stále mění. Sotva je dnes nebezpečnější než dřív; jaderný pat supervelmocí, uprostřed nějž jsme žili, představoval větší a bezprostřednější riziko než cokoli, co jsme zatím viděli po roce 1989. Novinkou je však to, že v jeho bohaté části, tedy na Západě, rychle roste poptávka po bezpečí. Je to přirozené, protože sytí, spokojení a zdraví lidé si nejvíc ze všeho přejí takové uspořádání věcí zachovat.

Jedna z pravděpodobných vizí dalšího vývoje západní společnosti se jmenuje bezpečnostní stát; následovník sociálního státu. Vyznačuje se tím, že chrání své občany co nejúčinněji před riziky všeho druhu, přičemž hlavním z nich jsou pochopitelně občané sami. Taková ochrana není možná jiným způsobem než likvidací či omezením řady dnešních ústavních práv: monitorování telekomunikací, fyzické kontroly a prohlídky, sledování finančních transakcí.

Ústavní práva, o nichž je řeč, neexistují odjakživa. Vznikla v určité historické situaci, konkrétně jako nástroj a zároveň výsledek demontáže feudálního řádu. Stejně tak mohou i zaniknout, budou-li to chtít a prosazovat rozhodující síly společnosti, jimiž v demokracii jsou politické, hospodářské a intelektuální elity. Dnes se zdá, že taková poptávka vznikla. Jedenácté září ji nevyvolalo, jen zrychlilo přirozený běh věcí a poskytlo jim zřetelnější kontury. Tento vývoj pokládám za nebezpečný.

Jak posuzovat, která omezení práv a svobod jsou nepodstatná a přijatelná (nebo dokonce žádoucí a nepochybně správná) a kterým je třeba se bránit? Zde je třeba odlišit dvě věci, které nám často splývají: pohodlí a svobodu. Zastavená linka metra, kontroly dokladů a zavazadel, vypnutá mobilní síť – to je nepohodlí. Rozumný člověk se s ním v nutném případě smíří, protože škoda, kterou utrpí, je pranepatrná a případný užitek značný: třeba nezemře někdo, koho by to jinak čekalo. Proti takovým věcem se ozve jen rozmazlený fracek.

Svoboda je však jiná věc než nepohodlí. Svobodou je právo hlásat názory, jakékoli názory, aťsi jsou třeba pro většinu naprosto nepřijatelné, stejně jako ty názory číst a poslouchat. Máme zákon, pramálo používaný, ale platný, který to v některých případech výslovně zakazuje. Nemyslím, že je ozdobou našeho právního řádu. Bylo by špatné, kdyby k paragrafům 260 a 261 trestního zákona přibyly další podobné.

Ve Velké Británii se v těchto dnech shodla vláda s opozicí na tom, jak má vypadat nový protiteroristický zákon. Mimo jiné má zakázat všechny formy propagandy teroru, od kázání v mešitách po přístup na internetové stránky s obsahem podporujícím teroristy, s návody na výrobu pum a podobně. Pokládám to za omyl příslušných politiků, snad pochopitelný v rozrušení po tragédii. Smysl je zřejmý: jde o to, jak vypovědět ze země pár nepohodlných osob, na které nikdo nic jiného nemá. Ale sama existence podobných zákonů těžce poškozuje hodnoty, jež má bránit. Navrhne-li někdo podobný zákon u nás, je na místě vzepřít se.

Nepropadejme panice, nebuďme paranoidní a nepodporujme nepřiměřeně silná opatření proti vážným, ale málo pravděpodobným rizikům. Naprostá většina z nás nezemře rukou teroristy, ale zcela spořádaně na rakovinu, kardiovaskulární chorobu či při dopravní nehodě. S rizikovými faktory, které stojí v pozadí takových konců, neděláme zpravidla nic. Ano, kde opravdu jde o život, tam je zapotřebí akceschopnost a bezohlednost, dokonce větší než dnes. Ale s každou ostrou medicínou se musí opatrně, aby škoda nebyla větší než užitek.