Jak (ne)učit počítače

V osmdesátých letech řekl Michail Gorbačov hloupějším z vůdců svých satelitních států, že zaostáváme za Západem a těm chytřejším z nich, že už se o tom smí mluvit. Jedním z výdobytků perestrojky se vzápětí stal slogan o tzv. druhé gramotnosti, čímž se myslela gramotnost počítačová: naučme se všichni programovat a přemůžeme tak zlého imperialistu! Přestože dnes už v českých školách nenajdeme oranžové bedýnky IQ 151, ale docela normální PC, přestože programování se už oficiálně nepokládá za hlavní nebo dokonce jediný možný způsob využití počítače, duch druhé gramotnosti se nadále vznáší nad naším školstvím.

Budiž proto řečeno jasně: gramotnost je jen jedna. Chápe-li se v širším slova smyslu, pak do ní v současné době práce s osobním počítačem jistě patří, ale zásadně jako prostředek, nikdy jako cíl. Cílem je umět vyhledat, zpracovat a předávat informace; nástrojem může být počítač a Internet, ale stejně dobře cokoli jiného.

Pokud se tedy dnes v českých školách žáci učí zpaměti, které příkazy se nacházejí v menu textového editoru, pak jsme od druhé gramotnosti a IQ 151 nepokročili vpřed, ale spíš dokonce ještě zpět - protože programování, jakkoli pro většinu žáků neužitečné a nepoužitelné, je aspoň tvůrčí činností a může napomoci rozvoji logického myšlení. Důraz by se neměl klást na nástroje, tedy na počítač a program, leč na to, k čemu je použít.

Neučme žáky, jak obsluhovat konkrétní textový editor; za tři roky tady stejně bude jiný, dokonalejší. Učme je tomu, jak se v budoucnu co nejrychleji naučit ovládat jakýkoli program, který budou potřebovat. Učme je, jak používat při ovládání počítače intuici a kde hledat radu, když intuice selže. Ostatně, v tomto směru je třeba spíš nepřekážet než učit: sedmileté děti dnes bez potíží a bez jakéhokoli zácviku „pracují“ s počítačovými hrami, jejichž ovládání je často podstatně náročnější než práce s textovým editorem či spreadsheetem.

Podobně se věci mají s Internetem: nejužitečnější způsob, jak vést žáky k jeho správnému a intenzivnímu použití, spočívá v přípravě rešerší. Namísto výkladu, k čemu je které tlačítko browseru a na kterých adresách se co nachází, bych raději zadával problémy, na jejichž řešení se musí podílet jak práce s Internetem, tak znalost konkrétní problematiky, ovládání cizích jazyků a především zdravý rozum. Například: proč vysychá Kaspické moře? Nebo: jaká je historie etnických konfliktů v bývalé Jugoslávii?

Zkrátka a dobře, počítače a Internet by se v rámci všeobecného vzdělání na základních a středních školách vůbec neměly vyučovat jako samostatný předmět. Namísto toho by jejich použití mělo prostupovat prakticky všemi ostatními předměty, mělo by se poukazovat na jejich užitečnost a význam jako pomůcky a zdroje informací - a stejně tak by se mělo hovořit o mezích jejich možností a o tom, že vlastní úsudek je nenahraditelný sebedokonalejší elektronikou. Moderní technologie by mohly pomoci překonat stávající úskalí našeho encyklopedicky orientovaného tereziánského školství. Mohly by odlehčit hlavám přetíženým memorováním, jejichž uvolněná kapacita by se pak dala využít pro nácvik tvořivějších činností.

Jako člověk stojící dnes mimo školství nevím zcela přesně, jak velký je rozsah revoluce, kterou tady mezi řádky navrhuji - jen se obávám, že větší, než jaký je dnes české školství jako celek (výjimky samozřejmě existují, ale jsou to právě jen výjimky) schopno absorbovat. Dokud však podobná změna neproběhne, dotud je daleko pravděpodobnější, že belgičtí, dánští a italští manažeři budou v budoucí sjednocené Evropě šéfovat českým dělníkům a úředníkům, než aby tomu bylo aspoň občas naopak.