Špióni, Castro a Stvoření světa

Celkový obrázek může být správný, i když většina detailů nesedí. To platí ve zpravodajských službách stejně jako v literatuře.

V moderní americké próze existuje výrazný proud zvaný tvořivá literatura faktu (creative nonfiction), který kritika někdy spojuje s podobným žánrem, pro nějž se ujal název new journalism. V obou případech jde o popis skutečných událostí pojednaný beletristickými metodami, k nimž patří přímá řeč, živé líčení příběhu či pohled do myšlenkového světa postav. Za zakladatele žánru je tradičně pokládán Truman Capote, především pak jeho průlomové dílo Chladnokrevně (In Cold Blood, 1965), kořeny tohoto přístupu však sahají hlouběji do minulosti. Lze k nim započíst například Hemingwayovy novely Zelené pahorky africké a Smrt odpoledne, část díla Johna Dos Passose, z naší literatury pak – ač se takové srovnání možná leckomu nebude líbit – reportáže Julia Fučíka.

Žánr, který vlastně žánrem není: na to má příliš volná pravidla, příliš velký rozptyl pohybující se od čistě novinářského přístupu reprezentovaného třeba Bobem Woodwardem (Všichni prezidentovi muži) přes sebestředný reportážní styl, jaký zastupuje ve svých pracích z šedesátých let Tom Wolfe (Kyselinovej test) až po druhý břeh: prózu inspirovanou postupy creative nonfiction. Tu psal a dosud píše především Norman Mailer. Český čtenář zná jeho Oheň na Měsíci, „subjektivní reportáž“ o letu Apolla 11, Armády noci o protestním hnutí proti vietnamské válce či Katovu píseň o popravě vraha v Utahu.

Mailer (*1923) patří k největším americkým spisovatelům dvacátého století, ovšem je natolik rozpornou postavou, že se hodnocení jeho osobnosti a díla drasticky liší podle toho, kdo je vysloví. Jde o jeho politickou angažovanost i soukromý život. V kontextu americké politické scény je dost nalevo a dává to zřetelně najevo i nad rámec běžných aktivit spisovatele. V roce 1967 byl ve vězení za účast na demonstracích a o dva roky později kandidoval – neúspěšně – na funkci starosty New Yorku. Vymohl podmínečné propuštění pro vraha Jacka Abbotta, ten však krátce poté svůj čin zopakoval („Nic, nač bych byl hrdý,“ připustil později Mailer). Byl šestkrát ženatý, má devět dětí, svou druhou ženu pobodal v hádce kapesním nožem.

Prostě netuctový pán; a netuctová je i jeho zatím předposlední kniha Duch Děvky (Harlot’s Ghost), která v Americe vyšla již roku 1991, českého vydání se však dočkala až nyní ve výtečném (a pracném) překladu Roberta Křesťana.

Co zaujme nejdříve – kromě neobvyklého titulu, k němuž se ještě budeme muset vrátit – je monumentální rozsah. Duch Děvky se dá stěží vydat v jednom svazku. Ty dva, jež tvoří české vydání, mají celkem 1 266 stran. Čím jsou naplněny? Osobním příběhem jednoho agenta CIA; napínavým špionážním dobrodružstvím; historií a analýzou Ústřední zpravodajské služby jako celku; hlubokým rozborem jedné klíčové části amerických dějin; a nerozhodnutelným sporem o podstatu světa. To vše postupně i najednou.

Jestliže si levičák a buřič Mailer vybere jako téma CIA, dalo by se čekat, že na této organizaci nezůstane nit suchá. Jenže pravdou je téměř přesný opak: kniha je daleko spíše neironickou, upřímnou obhajobou a smířlivou – i když samozřejmě místy kritickou – analýzou její činnosti. Je napsaná v ich formě a hlavní postavou je loajální zaměstnanec Firmy, jak ji agenti sami nazývají. Neznamená to, že Mailer na stará kolena změnil názory, spíše jde o doklad veliké zručnosti spisovatele, který v zájmu přesného vyjádření dovede svá osobní stanoviska odsunout do pozadí. Anebo ani to ne: spíše na chvíli dát přednost jinému pohledu na svět, nechat promluvit své alter ego. Neboť, jak poznamenal jiný mistr špionážního románu, John le Carré, cílem většiny rebelů je jen lepší druh konformity.

Úspěšný mladý muž. Hlavní hrdina Mailerova románu se jmenuje Herrick Hubbard, přezdívaný Harry (milosrdně; Herrick je opravdu neobvyklé jméno). Na začátku knihy bilancuje svých třicet let v CIA, kam vstoupil počátkem padesátých let pod vlivem dvou silných osobností. Jednou z nich byl jeho otec, sám agent americké zpravodajské služby, nasazený v okupované Evropě během druhé světové války; špión starého romantického stylu. Druhou a důležitější Harryho sudičkou se stal jeho kmotr, jeden z vedoucích pracovníků CIA jménem Hugh Tremont Montague, přezdívaný Děvka – čímž se dostáváme k bizarnímu titulu knihy. Toto výstřední nom de guerre přijal Montague očividně s chutí a v rámci děje se chová většinou tak, že si jej plně zaslouží – neboli jako špičkový zpravodajec. Je to on, od koho se Harry učí jak řemeslu, tak filozofii špionáže. Je to také on, kdo Harryho zaplétá do svých sítí, protože uvnitř CIA se hrají zpravodajské a mocenské hry přinejmenším stejně intenzivní jako ty, které Firma provozuje navenek.

Harry prochází v CIA časem a prostorem spolu s americkými dějinami. Začíná v rozděleném a okupovaném Berlíně v době před Zdí, pokračuje v zdánlivě poklidné Uruguayi, která je však stejně jako celý svět jedním z paralelních bojišť studené války a jeho kariéra vrcholí počátkem šedesátých let, kdy je pověřen poměrně důležitou úlohou v operaci CIA proti Castrově režimu na Kubě. Ta končí dobře známým fiaskem v Zátoce sviní.

Mezitím se rozvíjí jak Harryho soukromý život (který postupně dospěje do bodu, kdy Děvkovi přebere manželku), tak složité děje uvnitř CIA, z velké části zaměřené tam, kam tato služba podle vlastních pravidel nahlížet a zasahovat nemá: do americké vnitřní politiky.

Roku 1961 se prezidentem Spojených států stal tehdy třiačtyřicetiletý John Fitzgerald Kennedy. Mailer velmi přesně popisuje jeho éru, jak se pravděpodobně jevila zevnitř amerických zpravodajských a silových struktur, nechává různé postavy hodnotit Kennedyho a jeho spolupracovníky různým způsobem a vytváří tak velmi živý obraz pětatřicátého prezidenta USA, aniž by se uchýlil k některému z obvyklých klišé. Velkou pozornost věnuje Kennedyho vztahům s mafií a složitým vazbám mezi prezidentem, organizovaným zločinem a kubánskými emigranty, jejichž těžištěm byla snaha o znovuzískání majetku, jímž mafie na Kubě disponovala a který zabavil Castro. Mailerovi slouží ke cti, že v této citlivé otázce nedává mnoho prostoru vlastním hypotézám a drží se hlavně toho, co je historicky prokázáno. Jinými slovy, Duch Děvky neobsahuje žádnou naprosto zaručenou informaci, kdo Kennedyho zabil a zůstává u dnes uznávané oficiální verze, že totiž Lee Harvey Oswald byl osamělý vrah bez vazby na jakoukoli organizaci. Zmatek, jaký uvnitř CIA po atentátu zavládl, je však vylíčen mistrně a velmi věrohodně.

Přelom padesátých a šedesátých let, tedy období, kdy se odehrává velká část děje románu, patří ke klíčovým v dějinách USA i celého světa. Tehdy měla studená válka supervelmocí nejblíž k otevřenému konfliktu, tehdy se na obou jejích stranách prosadili pragmatičtí vůdci – Kennedy a Chruščov – kteří dokázali situaci ztlumit do přijatelných mezí, tehdy začalo duchovně nejzajímavější období celého století, tehdy si svět uvědomil své nové možnosti a začal je využívat. Mailer k dosavadním náhledům na tyto přelomové roky dokázal přidat nový, neotřelý pohled, další dílek do mozaiky cenný pro každého, kdo chápe, jak zásadní věci se tehdy odehrávaly a jak determinovaly dnešek. Pohled románové fikce je v tomto případě vzhledem k její úzkostlivé přesnosti stejně platný a užitečný jako neutrální historické pojednání. Koneckonců, pravda mýtu není o nic méně platná než pravda reality, pokud se mýtus stane tím, čemu velké množství lidí věří.

Hlubinná psychologie špionáže. A tím se dostáváme k filozofické rovině knihy. Tu reprezentuje z velké části sám Děvka, génius a mystik zpravodajské práce, jehož nadhled nad běžnou operativou je místy až nepřesvědčivý. Nejen on; Mailerova CIA je plná lidí připravených kdykoli hluboce a zasvěceně diskutovat o klasické literatuře a vážné hudbě, hledat v nich analogie a vodítka pro svou práci. Sám autor patrně nevěří, že takový popis Firmy je doslovně správný; vyhovuje to však jeho stylu, jeho štětci, jeho způsobu stylizace.

Kromě toho mu to umožňuje uvést na scénu postavu, která by tam jinak byla nemyslitelná: Děvkovu (a později Harryho) manželku Kittredge, psycholožku ve službách CIA a její teorii lidské osobnosti „Alfa/Omega“, u níž není jasné, zda ji Mailer myslí seriózně, nebo jako parodii. Harry bere tuto teorii vážně, Děvka nijak zvlášť, vedení CIA nakonec odmítne další práci – která vznikla jako vedlejší projekt výzkumu ovládání psychiky – financovat. Podle Kittredge jsme všichni determinováni napětím mezi protichůdnými principy, jež nazývá alfa a omega; všichni máme podvojnou osobnost. Alfa a omega mohou reprezentovat mužský a ženský princip, loajalitu a zradu a ještě leccos jiného. Podvojná osobnost je ve špionážním prostředí samozřejmě jednak velmi chytlavou metaforou, jednak rozšířenou poruchou.

"Naší pravou povinností je stát se myslí Ameriky,“ říká Děvka v jedné ze svých přednášek k Harrymu. „Nejde přece pouze o Rusy. Dokážeme (...) osvobodit je (...) od marxismu, jenže válka bude pokračovat. (...) Relevantní otázka zní, zda civilizace inspirovaná Kristem nezanikne. (...) Pokud někdy dojde k nukleární smrti lidí, pak tím jen spálíme mrtvolu něčeho, co už bylo zničeno. (...) Pokračování naší existence však závisí na tom, abychom nepadli za kořist falešnému vnímání reality.“

Smyslem CIA je podle Děvky správně chápat realitu, jako duchovní úroveň společnosti drželi nad vodou mniši v raném středověku. Rýsuje se obrázek dvou paralelních světů, jednoho ovládaného iluzemi, v němž žije většina lidstva, druhého „opravdového“, kde se ví, jak to všechno je doopravdy. Špióni jako zasvěcenci mystéria, lidé mimo běžná pravidla... které tato víra nakonec nevyhnutelně ničí a likviduje. Tato linie vrcholí neuvěřitelným Děvkovým monologem o Stvoření světa jako zpravodajské hře. „Co bych dělal, kdybych byl Jehova a chystal se stvořit tohoto člověka, člověka, který, jakmile ho stvořím, bude pekelně umanutě – vzhledem k příležitosti, kterou jsem poskytl Satanovi – pátrat po Mých vlastnostech (...) aby uchvátil Můj trůn. Dal bych tudíž vůbec k takové smlouvě souhlas, kdybych neučinil moudré bezpečnostní opatření a nevytvořil si krycí legendu? (...) Všichni, kdo žili, všichni muži, ženy a děti ze všech různých kmenů a klimat (...) byli stvořeni v tomtéž okamžiku, kdy On postavil zpola uvařené jídlo na oheň v kamenné peci. (...) Všechny fosilní zbytky byly pečlivě vsazeny do kamene. Bůh nám dal svět schopný poskytnout všechna materiální vodítka, která bude (...) potřebovat Darwin, aby koncipoval evoluci. Byly rozmístěny všechny geologické vrstvy. Na nebesích byl solární systém (...) aby se astronomové o pět tisíc a něco let později nerozpakovali prohlásit, že Země je přibližně pět miliard let stará.“

V rovině samotného příběhu Mailer nezodpoví téměř nic, co by čtenáře zajímalo. Na konci, stejně jako na začátku nevíme, zda Děvka byl dvojitý agent ve službách Sovětů, oběť spiknutí nebo zosnovatel tajemné hry, jejíhož konce zatím nikdo nedohlédne. Nevíme, kam povedou další Harryho osudy, i když je jasné, že nic dobrého čekat nemůže. Nevíme, zda je CIA podle autora ve službách dobra či zla, i když můžeme odhadnout, že oba výroky jsou pro Mailera stejně pravdivé. Nevíme koneckonců nic zásadního ani o stvoření světa. Víme s jistotou jediné: na posledním řádku nestojí KONEC, ale POKRAČOVÁNÍ. Bude nějaké – nebo je to další Harryho/Děvkova/autorova mystifikace?