To bude jízda!

Pár záznamů z deníku, který k nám propadl časovou smyčkou z roku 2045.

19. 7. Hned první den jsem se rozhodla, že se mi tu nebude líbit. Už jen ten název! „Klub aktivního věku“, je to samozřejmě totéž, čemu se před lety říkávalo Domov důchodců, tak proč to nenazvou normálně? Řekla jsem něco v tom smyslu nahlas a vrchní sestra – pardon, Senior Personal Assistant – mě sjela zlým pohledem. „Je důležité být pozitivní i v tom, jak věci pojmenujeme,“ řekla medově. „Svět je takový, jaká jména věcem kolem nás dáme, nemyslíte, paní Marto?“

20. 7., odpoledne. Pod oknem mého pokoje se třpytí řeka. Zahleděla jsem se na ni, když zaklepal na dveře počítačový technik. Přišel mi připojit stroj k Síti. Hezký kluk, šikovné ruce. Vždycky jsem se ráda dívala mužům na ruce, když pracovali. Představovala jsem si jejich obratné prsty úplně jinde. Dělám to dodnes. Čekala jsem, že ho zarazí moje staromódní klávesnice – kolik jich mohl v životě vidět? Ale věděl si s ní rady. Překvapilo mě to, lidé jeho věku jsou podle měřítek mého mládí zpravidla jen napůl gramotní. Číst jakžtakž dovedou, psát ne. Vysvětlil mi, že ho k tomu vedli rodiče. Nelíbilo se jim, aby děti s počítači jen mluvily, nutili je číst a psát. Byl příjemný. Před padesáti lety bych ho přiměla, aby mě pozval na víkend na hory. Před třiceti lety (Honzo, promiň – měl jsi být víc doma) bych ten víkend zaplatila sama.

20. 7., večer. První rozhovor s Honzou po stěhování. Očekávání a napětí, úplně stejné, jako když se vracel z dlouhé služební cesty. Ruce nad klávesnicí se mi třásly. Přepnula jsem na hlasový výstup, i když to jinak v emocionálně napjatých situacích nedělám. Jeho hlas mě uklidnil. „Tak co? Půjde to tu přežít?“ Začala jsem vyprávět, jak to v tomhle Klubu vypadá, i když pochybuju – jako vždy – že jsem mu sdělila něco doopravdy nového. Dovede si informace najít předem, má přece k dispozici Síť, i když je vypnutý. Toulá se po ní, jako se dřív toulal po světě. Je svým způsobem vševědoucí, ale to byl v mých očích vždycky. Přesto si rozumíme. Občas se mi zdá, že dokonce lépe, než dokud byl živ.

21. 7. Tehdy nám to rozmlouvali. Snímání osobnosti člověka do počítačové paměti vyvolalo spoustu diskusí, etických i technických. Noviny bývaly plné titulků o technologii posmrtného života. Zvažovaly se právní důsledky. Jenže Honza se nemusel nikoho ptát: byl jedním z autorů metody a já byla jeho žena. Oba jsme si nechávali dělat snímek jednou ročně, někdy i častěji. Když Honza zůstal pod troskami římského Hiltonu zničeného bombou čertvíjakých bojovníků za lepší zítřky, dostala jsem od jeho kolegů očekávaný dárek. Od té doby žije na Síti a v mém počítači.

4. 8. Přišla mě navštívit praneteř Inge. Hezoučká blboučká sedmnáctka. Našla si mě ve veřejném adresáři a vyrazila vykonat dobrý skutek v rámci školního programu Šíření pozitivních myšlenek. Přinesla umělou květinu a mentolové bonbony. Vrchní sestra se nad ní rozplývala blahem. Já méně, ale snažila jsem se o zdvořilost a udržovala konverzaci. Inge se vyptávala na svět mého mládí a nevycházela z údivu. Co je v té škole učí? Vedla jsem standardní stařecké kecy o autech se spalovacími motory, o letadlech, kterým to trvalo do Ameriky pár hodin. Inge nejvíc zaujalo to, že ledničky bývaly legální, zato za pár gramů trávy mohli člověka zavřít. Poslouchala s otevřenou pusou a slíbila, že zase přijde.

5. 8. „Hele, Marto, už Seneca říkal, že mládež je na nic,“ zasmál se Honza, když jsem mu vyprávěla o Inge. „Z nás byli rodiče taky vedle, pamatuješ?“ Pamatuju, mátly je naše výrazy, naše muzika, naše snowboardy, vytahané mikiny, naše cesty do Himaláje. Snad jsme jim připadali divní, ale neřekla bych, že hloupí. „To ale není totéž,“ namítla jsem. „Máš pravdu, není,“ řekl zamyšleně Honza. „Možná je to tím, že se necestuje. Došlo ti vůbec, že jsme poslední generace, která se pořádně podívala do světa?“

6. 8. I dnes se člověk může dostat do Ameriky. Vlakem a lodí to ale trvá tři týdny, nebo taky tři měsíce, podle toho, co se cestou přihodí. Rychlou dopravu navždy pohřbila válka, při které shořela a vyletěla do povětří většina světových zásob ropy. Těch pár tryskáčů, co zbyly armádě a magnátům, nemůže stejně po většinu roku létat, protože by posádku zabily ještě ve vzduchu stratosférické radiační pásy. Kromě toho má každá pořádná teroristická skupina na nízké oběžné dráze aspoň jeden satelit s raketami vesmír – vzduch. Ozonová díra se stěhuje, zvětšuje, a vyvolává nová a nová stěhování národů. Ledovce tají, moře stoupá, Amsterdam ani Kodaň už není, na místě bývalého Manhattanu trčí z vody prázdné mrakodrapy. Kvůli skleníkovým plynům policie všude na světě střílí bez varování. Trávu zato koupíte v každé trafice. Škoda, že mi už nechutná. Místo toho mám neskutečnou chuť na studenou minerálku. Tu dnes dostanete asi stejně snadno a levně jako za našeho mládí heroin.

19. 8. Honza se rozpovídal o svých toulkách Sítí. To dělá málokdy. Netahá mě do svého světa, respektuje, že tam za ním nemůžu. Hovořil, zkoušel hovořit, o místech, barvách, pocitech a znalostech, které se vzpírají popisu slovy, které přesahují lidskou zkušenost. „Líbilo by se ti tu,“ řekl najednou. „To přece nejde,“ namítla jsem. „Jde,“ odpověděl stručně. Zamrazilo mě.

27. 8. Seděly jsme s Inge na terase a pily čaj. Chodí sem už pravidelně. „Už vím, jakou specializaci si vyberu,“ řekla. „Budu grafičkou jako ty.“ Měla jsem chuť odpovědět, že dnes už žádní grafici nejsou – copak to je nějaká práce, nechat počítač navrhnout deset variant a pak jednu vybrat? Měla jsem chuť jí vyprávět, co to byla dřina, Quark a Photoshop, ale spolkla jsem to všechno a pochválila jí to rozhodnutí. Jsem přece hodná prateta.

3. 9., odpoledne. „Stýská se mi po kolečkách,“ řekla jsem roztržitě. Inge vytřeštila oči na podvozek mého křesla. Zasmála jsem se a začala vysvětlovat, co to byl skateboard a inlajny. Dneska jsou to zapomenuté zábavy, samozřejmě. Móda přichází a odchází. Myslela jsem přitom na Barta Simpsona, na sebe na letenském asfaltu, na vítr ve tváři. A začala jsem zničehonic brečet, myslím úplně poprvé od Honzovy smrti. S očima plnýma slz jsem se rozhodla, že si s ním večer vážně promluvím. Smrtelně vážně.

3. 9., pozdě v noci. „Dokážu to zařídit sám,“ řekl Honza tiše. „Chystal jsem se na to roky, víš? Jen jedno nemůžu. To musí někdo, kdo má ruce.“ Zarazila jsem se. „Vždyť v archivu jsou moje snímky. Snímky nás obou, dělali jsme si je pravidelně, dokud... jsi nejel do Říma,“ upozornila jsem ho. „Marto, ty jsou staré třicet let. To nejsi ty. Já tě chci takovou, jaká jsi teď.“ Chvíli mi trvalo, než mi to došlo naplno. Už nebrečím; řvu. Jinak se to popsat nedá. Dojetím. A zoufalstvím, že ho nemůžu obejmout. „Pak budeš moci,“ usmál se.

17. 9. Dokázali jsme to. Aspoň doufám. Moje malá mazaná Inge a mladík se šikovnými prsty. Mají za sebou velký zážitek. Dostat se do Prahy, ukrást v ústavu aparaturu, dopravit ji sem, podle Honzových pokynů všechno zapojit a odzkoušet. Nenechat se u toho chytit. Zvládli to. Jsou šťastní, jako byla já na vrcholku Kala Patharu. Asi se teď spolu vyspí, pokud to už neudělali. Přeju jim to, ale nezávidím. Mě čeká nesrovnatelně větší dobrodružství. Nahrávání už řídil Honza osobně. „Je to v pořádku, lásko,“ řekl nakonec. „Jsme připraveni.“

18. 9. Jsme připraveni, zbývá už jen jedno. Tady končí přírodní vědy a začíná metafyzika, proto se také z Honzovy metody nikdy nestal miliardový byznys. V obou světech, v reálném i virtuálním, najednou fungovat nemůžete. Nikdo neví proč. Ale já se už rozhodla. Zbytek celoživotních úspor dám za velkou láhev ledově vychlazené Mattonky. Černý trh má svá tykadla i v Klubu aktivního věku. Pomaloučku si ji vychutnám. Nabídla bych po sklence Inge a jejímu milému, ale lépe, když tu nebudou. Chci, aby si mě pamatovali živou. A pak se naposledy pořádně svezu na kolečkách. Po strmé asfaltové cestě dolů k řece. Ujedu všem – to bude jízda! Než usnu, možná to na chvíli zabolí. Ale toho se nebojím. Až se probudím, budu v Honzově objetí.