Jak média lžou, aniž by to věděla

"Napsat tuto knihu byl stejně odvážný čin jako ji číst." Ne, to neřekl Bernard Goldberg, ale Erich von Däniken (úvod Vzpomínek na budoucnost), nicméně Goldbergovi je to určitě líto.

Přesně tahle otvírací věta by se mu totiž do knihy Zaujatost (Bias) skvěle hodila. Hned na začátku je třeba říci, že to není dobrá kniha. Je špatná, vlastně hodně špatná: psaná s křečovitou snahou o bonmot v každé větě, překořeněná levnou ironií, bezostyšně zdůrazňující morální i odborné kvality autora, stylově rozkolísaná, bez pevné kompozice. Velkou část obsahu tvoří historky ve stylu S politiky netančím, pro českého čtenáře ještě méně poutavé než pro amerického, protože většinu postav a postaviček prostě nezná. Vše, co chce Goldberg říci, řekne na prvních dvaceti stranách, pak už to jen opakuje, natahuje a rozmělňuje. Kvůli těm prvním dvaceti stranám však Zaujatost stojí za to. Ano, je to špatná kniha, ale jedna z nejlepších a nejvlivnějších špatných knih poslední doby. Přinejmenším v Americe, a co platí v Americe, to zbytek světa dnes nemůže nijak snadno ignorovat.

Bernie práskl dveřmi

Bernard Goldberg je veterán americké televizní žurnalistiky. Pracoval skoro třicet let jako reportér a producent pro zpravodajství CBS, jedné ze čtyř největších a nejdůležitějších televizních sítí v USA. Sedmkrát vyhrál cenu Emmy, což znamená, že v oboru televizního zpravodajství patřil ke špičce establishmentu. Na závěr kariéry se namísto klidného odchodu rozhodl pořádně prásknout dveřmi: napsal napřed paličský článek pro Wall Street Journal a poté knihu (o níž je tu řeč) na stejné téma (a neobsahující víc myšlenek než ten článek). Jeho hlavní sdělení? Nejuznávanější americká média jsou trvale a systematicky neobjektivní, nadržují liberálům – tedy liberálům v americkém slova smyslu, přeloženo do evropštiny: politické levici.

"V amerických redakcích není žádné rozsáhlé, dobře řízené levicové spiknutí. Pravda je horší," píše Goldberg. V čem horší? V tom, že novináři sami si nejsou žádné neobjektivity vědomi, že žijí v hlubokém přesvědčení o své nestrannosti a vyváženosti.Proto také existenci výchylky a zaujatosti tvrdě odmítají.

Což opravdu dělají; z Goldberga a jeho postřehů má málokdo v americké mediální mašinérii radost. "Označili mě za ideologa politické pravice," uvádí Goldberg, "přestože jsem neútočil na liberální hodnoty, jen na liberální neobjektivitu." To je dobrý postřeh. Dlouholetý Goldbergův nadřízený, slavný moderátor zpráv Dan Rather, na článek ve Wall Street Journal reagoval slovy, že se nenechá zastrašit aktivistou s politickou agendou, ať už je zvenčí jeho organizace nebo zevnitř. Naskýtá se jasná otázka (a Goldberg si nenechal ujít příležitost ji položit): to si Rather za ty roky, po něž pro něj Goldberg pracoval, nikdy dřív nevšiml, že jde o politického aktivistu? Udělá z člověka aktivistu jeden kritický článek v novinách?

Osmdesát devět procent pro Clintona

Goldberg je, soudě dle knihy, trochu pozér, ale hřebíček na hlavičku udeřil. Elita americké žurnalistiky skutečně sdílí společné hodnoty a jimi měří svět, o názorové pluralitě nemůže být řeči. Jsou to lidé, kteří prošli týmiž prestižními univerzitami, pohybují se v tomtéž prostředí vrcholné politiky a byznysu, bydlí v drahých čtvrtích New Yorku nebo jiného velkoměsta na východním pobřeží. Mají společný názor na to, co je normální a co není.

Práci svých kolegů z CBS, ABC, NBC a z velkých deníků jako New York Times či Washington Post dokumentuje Goldberg na příkladech. Ty jsou hlavní argumentační slabinou knihy. Když chcete doložit, že média manipulují zpravodajstvím tak, že si vybírají, co se jim hodí, nemůžete to učinit pomocí příkladů, jež si vyberete, jak se vám hodí – ale přesně to Goldberg udělal. Dočteme se tedy, jak velké televizní sítě uměle vytvořily legendu o snadném šíření AIDS mezi heterosexuály; jak byl reportér popotahován za to, že natočil při rabování po hurikánu pouze černé zločince (stalo se na Portoriku, kde tvoří černoši drtivou většinu obyvatel); jak televize manipuluje se zpravodajstvím o sociálních problémech podle toho, zda se jí hodí či nehodí kritizovat vládu. Není pochyb o tom, že jde o pravdivé příklady, nic se však nedozvíme o případné manipulaci opačným směrem ani o tom, jak velkou část zpravodajství tato "levicová zaujatost" představuje. Goldberg hřeší přesně tím, co vyčítá svým protivníkům. Inu, i on pracoval v CBS dlouho – a naučil se řemeslu...

Daleko přesvědčivější je tam, kde nechává mluvit nezpochybnitelná fakta. K těm patří například dva průzkumy volebních preferencí provedené roku 1992 mezi novináři pracujícími ve Washingtonu. 89 % z nich volilo Billa Clintona (v porovnání se 43 % všech amerických voličů) a 7 % George Bushe, Sr. (oproti 37 % voličů). To je výchylka jak hrom. Paralela s českým mediálním světem a jeho postojem k politikům polarizujícím společnost (Klaus, Havel) není jednoduchá, ale najít se určitě dá. Novináři prostě nejsou průměrným vzorkem společnosti, je to specifická skupina, která tíhne ke společným hodnotám, jimiž pak vědomě či nevědomky poměřuje svět. Snad to není žádný velký objev; ale dobře, že to někdo řekl nahlas.