O spodině a těch druhých

Chudí prý mohou za svou chudobu sami. Ne však docela; prvotními viníky jsou liberální intelektuálové.

Jedno je jisté: až se bude pořádat soutěž politicky korektních spisovatelů, Theodore Dalrymple v ní žádnou cenu nevyhraje. Britský lékař v důchodu, vlastním jménem A. M. Daniels, ve svých dílech s neskrývaným potěšením brutálně napadá vžitá klišé liberální společnosti a nutí tak nejednoho čtenáře přemýšlet o věcech, nad nimiž se nezamyslel možná ještě nikdy. České vydání Dalrymplovy knihy Život na dně (anglicky Life at the Bottom: The Worldview That Makes the Underclass, vyšlo roku 2001) objevuje tohoto rozhněvaného staršího pána i pro zdejší publikum.

Spodina a ti druzí. Život na dně popisuje situaci chudých lidí v bohatých zemích. Už samo anglické slovo underclass, které Dalrymple důsledně používá a které překladatel správně tlumočí bez zjemnění jako „spodinu“, nutí zbystřit pozornost. Takhle se dnes nemluví. Avšak zásadnější než použitý slovník jsou Dalrylplovy teze. Hlavní z nich, do omrzení opakovaná v celém textu, zní: chudí Západu představují specifickou společenskou skupinu, které se sice nevede nijak extrémně špatně po hmotné stránce – proti průměrnému obyvateli Lagosu či Kalkaty si žijí jako boháči – zato je doslova na dně morálně a duchovně. Největším zlem je to, že tito lidé ztratili pocit odpovědnosti za vlastní osud, upadli do celoživotní pasivity. Příčinou takového pádu jsou liberální názory tvůrců politiky, špatně volené formy pomoci a péče; důsledkem pak kriminalita, násilí, drogy, promiskuita.

V čem spočívá dle Dalrympla hřích liberálů? V tom, že vštípili „spodině“ názor, že její situace je důsledkem nevyhnutelného společenského mechanismu, že nemá smysl se o cokoli snažit, výhodnější je zůstat pasivní, vést způsob života, kde je „heroinem zločin a metadonem sociální zabezpečení“ (str. 92 českého překladu). Příčinou chudoby není, tvrdí Dalrymple, ani tak objektivní ekonomická situace jako nezdravé názory, které vedly k destrukci tradičních hodnot reprezentovaných rodinou, školou, církví a laissez-faire kapitalismem.

Než prozkoumáme, zda je takové obvinění oprávněné, připomeňme, že Dalrymple alias Daniels má proti většině svých oponentů obrovskou výhodu: o čem píše, to nezná z knih, ale z každodenní praxe. Pracoval čtrnáct let jako psychiatr ve veřejné nemocnici v chudé čtvrti Birminghamu, současně byl vězeňským lékařem, má předchozí praxi z Tanzánie a Zimbabwe. Veškerá tvrzení dokládá na příkladech. Otřesných historek má podle všeho nevyčerpatelnou zásobu. Některé z nich po přečtení už sotva kdy dokážete zapomenout, jako například příběh ženy, která „měla tři děti od tří různých otců (...), z nichž ten poslední byl navíc krutý, násilnický opilec. Utekla od něho s jejich dvouletým dítětem (...) bohužel šla po nějaké době do nemocnice na operaci. Neměla nikoho, komu by děcko mohla svěřit (...). Pracovníci sociální služby – navzdory jejím zoufalým prosbám – trvali na tom, že dítě během jejího pobytu v nemocnici musí zůstat se svým biologickým otcem. Byli zcela hluší k jejím argumentům, že je to nevhodný opatrovník (...). Sdělili jí, že není správné někoho takhle soudit. (...) A tak její dvouleté dítě skončilo u otce, jak to oni žádali. Dítě bylo za týden mrtvé, když s ním otec spolu se svou novou přítelkyní několikrát udeřili o zeď, držíce ho za kotníky, takže mu rozbili hlavičku. V tuto poněkud opožděnou kritickou chvíli společnost váhavě vynesla soud: oba vrazi dostali doživotí.“ (str. 191 – 192).

Noel, Liam a Tony Blair. Předchozí dlouhá citace skýtá typickou ukázku autorova přístupu: pozorovací talent, smysl pro detail, živý emocionální styl, argumentace příklady a osobními zkušenostmi. Dalrymple ve své knize probírá jeden aspekt života „spodiny“ za druhým: sebevraždy, domácí násilí, promiskuitu a obecně rozvrat rodiny, alkohol a drogy, zločinnost, sázení a herny, televizi a bingo, špatné vzdělání. Výklad doplňuje popisem chyb těch, kdo život chudých tak či onak ovlivňují: politiků, policistů, učitelů, sociálních pracovníků, novinářů, tvůrců veřejného mínění. Opakovaně mu vychází stejné schéma: to životní styl „spodiny“ je příčinou jejího společenského a ekonomického neúspěchu, nikoli naopak! Zcela tedy obrací běžně uznávaný příčinný mechanismus.

A odkud se vzal ten životní styl, když ne z ekonomické reality? Vytvořili jej liberální intelektuálové, kteří rozvolnili kázeň ve škole i v rodině, hlásají multikulturalismus, žádají rovné příležitosti bez ohledu na barvu pleti či pohlaví, odmítají přísnou sexuální morálku, neučí děti sebeovládání, nahradili absolutní hodnoty jako čest, píli a vzdělání postmoderním relativismem a navíc poslouchají rap (str. 13), zvou na večírky bratry Gallagherovy ze skupiny Oasis (str. 97) a k tomu všemu pravděpodobně volí Blaira. – Ironizovat Dalrympla by nebylo těžké, svým tíhnutím k minulosti, jaká už dávno neexistuje, si o to říká. Seriózně jej posoudit je obtížnější.

Mohou chudí za svou chudobu? Dalrymple se tváří jako důsledný indeterminista. Naprosto neuznává, že by chování člověka bylo aspoň do určité míry určeno prostředím, vnějšími vlivy, objektivními okolnostmi, jež je těžké ovlivnit. Silná vůle překoná všechny překážky, a neštěstím spodiny je, že ji nemá – stejně jako nemá potřebné znalosti. Nevědí, jak žít - opakuje autor na několika místech. „Je chybou domnívat se, že všichni lidé (...) chtějí být svobodní. Naopak, pokud svoboda znamená zodpovědnost, pak ji mnozí lidé nechtějí – ani co by se jí za nehet vešlo. (...) Dokonce i ti, kteří tvrdí, že si své svobody nesmírně váží, nemají zrovna největší radost z přijímání následků svého jednání. Cílem mnoha milionů lidí je svobodně si dělat, co se jim zachce, a nechat za to pykat jiné, když se něco pokazí.“ (str. 21)

Člověk v Dalrymplově pojetí disponuje neomezenou svobodnou vůlí. Kupříkladu jedinou příčinou zločinu je zločincovo rozhodnutí. „Nikdo sám sebe samozřejmě za sociologicky determinovaného nepovažuje (...). Pokud je to chudoba, co způsobuje zločin, nerozhodují se lupiči k vykrádání domů o nic víc, než se améby rozhodují k pohybu panožek směrem k částečkám potravy.“ (str. 29). Dobrá; pokud tedy mají chudí svobodnou vůli plně nadřazenou sociálnímu kontextu, jak je možné, že tak bezvýhradně podléhají onomu špatnému vlivu liberálů? Jsou to loutky podřízené nevhodnému světovému názoru, nebo přece jen svobodní lidé, kteří se vědomě vydali nesprávnou cestou? Takovou otázku si Dalrymple ani položit nemůže, v jeho vidění světa je totiž nejen nezodpověditelná, ale navíc poukazuje na vážný logický rozpor jeho úvah.

Dalrymple by pochodil mnohem lépe, kdyby netrval na neobhajitelném extrémním stanovisku a připustil zřejmé, že totiž chování lidí formují jak objektivní vnější podmínky, tak ideje a jejich průmět do psychiky. Jenže pak by musel stejně realistickou pozici, jen s posunutými důrazy, přiznat většině těch liberálů, proti nimž je jeho text zaměřen – a původní záměr by se rozpadl, z jedovatého šlehu by zůstala poklidná akademická diskuse. Občas mu to však přece jen trochu ujede: „A říkám-li, že jejich volba je svobodná, neznamená to, že je bez vnějších vlivů.“ (str. 144). Jenže pak hladce dovodí, že ty vnější vlivy lze koneckonců převést na společného jmenovatele, jímž je liberální ideologie. A tak dále, da capo al fine.

Tady je problém. Dalrymple má určitě kus pravdy, ale nárokuje si ji celou. „Na každou složitou otázku existuje jednoduchá, snadno srozumitelná nesprávná odpověď,“ napsal počátkem minulého století H. L. Mencken. Návod: pozná se zpravidla právě podle toho, že je jednoduchá.

Je snadné číst Dalrympla špatně. Bezpochyby to bude běžný jev i u nás. Pokud lze najít adresné viníky chudoby, jimiž jsou navíc z velké části chudí sami, proč bychom na ni měli formou daní přispívat my všichni – pracovití, slušní, umytí, se správným původem, s přijatelnou barvou pleti atd.? V té či oné rafinovanější podobě přijímají tento výklad téměř všichni, kdo Dalrympla chválí. Budiž mu řečeno ke cti, že on sám to takhle přímočaře nemyslel.

Například nikde v textu se nedá najít opora pro tvrzení, které je v souvislosti s Životem na dně zdánlivě nabíledni, že totiž autor odsuzuje sociální stát jako takový. Dalrymple zajisté není jeho nadšeným příznivcem; zároveň je však natolik realista, že nevyhnutelnost sociálního systému chápe a nepopírá. Vystupuje proti těm aspektům sociálního státu, které zvýhodňují špatné chování a penalizují dobré, které podporují pasivitu proti snaze pomoci si sám. Že takových aspektů nalézá víc než dost, je jiná věc.

Dalrymple je moralista starého střihu, jeho převažující odpovědí je práce, zdrženlivost, víra (ta v rozumných dávkách), sebekázeň, vzdělání. Především práce, co nejtvrdší: nikde to samozřejmě nepíše, ale mezi řádky lze cítit, jak rád by naordinoval obyvatelům birminghamských panelových ghett dvanáct hodin denně v dolech či slévárnách. To by jim vyhnalo hlouposti z hlavy!

A zde je hlavní háček Dalrymplovy víry. Jeho „spodina“ není demoralizovaná jen proto, že základní životní potřeby má zaručené a k ničemu lepšímu se legálně nikdy nedostane, ale také a často především proto, že je zbytečná. Spodní vrstvu západní společnosti tvoří z velké části lidé, které ta společnost k ničemu nepotřebuje; lidé, kteří nemají kvalifikaci ani schopnosti, aby dělali systematicky něco, co se dá na trhu práce prodat. Přinejmenším někteří z těch, jež Dalrymple vídá, jak se poflakují mezi hospodou a sociálním úřadem, by určitě přijali práci, jenže právě pro ně je jí čím dál tím méně. Tohle nemá s žádnou ideologií nic společného, tohle je prostě vlastnost dnešního kapitalismu, dnešní doby – kterou Dalrymple, při vší úctě, tak docela nepochopil. Nebo spíš odmítl přijmout.

Přesto je to dobrá kniha. Jde vlastně o sbírku nepříliš redigovaných esejů – článků, které Dalrymple v letech 1995 – 2001 napsal pro americký časopis City Journal, jehož vydavatelem je vlivný konzervativně orientovaný „think tank“ The Manhattan Institute (svého času fungoval jako důležitý neformální poradní orgán starosty Giulianiho). České vydání na tuto skutečnost bohužel nijak neupozorňuje, což vede čtenáře k nepřesnému úsudku, že autor má sklon neustále se opakovat. Překlad Ondřeje Nováka je dobrý, kultivovaný, adekvátně tlumočí autorův styl a jazyk.

Život na dně není analytická práce, spíš osobní prohlášení, vyznání názoru; manifest, dovolíte-li. Manifesty bývají vášnivé, nikoli přesné. Fakta, která autor shromáždil, však často mluví sama za sebe, ať si o jeho analýzách myslíme cokoli. Vynikající je především kritika přebujelých institucí sociálního státu, útulků pro chudé, kde je víc úředníků než bezdomovců. Číst Dalrympla by rozhodně měli politici, hlavně ti levicoví. Jde vlastně o sbírku inteligentních námitek proti jejich postojům, podložených nezpochybnitelnými příklady. Kdo neobstojí proti Dalrymplovi, ten o budoucnosti sociálního státu nepřemýšlel dost.