Na hodinu arcibiskupem

Skandál kolem nového varšavského arcibiskupa dosáhl  kulminačního bodu v den Slavnosti Křtu Páně – občansky řečeno, první lednové neděle. Stanisław Wielgus rezignoval na svůj nový úřad během vlastní inaugurační mše, což otřáslo městem i celou zemí. „Nie!“ dunělo katedrálou svatého Jana, jakmile Wielgus v slzách oznámil své rozhodnutí. Lze to „nie“ pochopit velmi dobře: nebrání jen oblíbeného kněze, ale ustálený řád věcí a koneckonců křesťanský princip odpuštění.

Udavačství je ovšem ve střední Evropě zločinem víceméně neprominutelným. Existují k tomu dobré historické důvody. Wielgus přiznal spolupráci s SB, polskou komunistickou státní bezpečností, jíž se upsal, aby směl studovat v Mnichově. Trvá nicméně na tom, že nikomu neuškodil, nikoho konkrétního neudal. Před obcí věřících i před Svatým stolcem by s takovou obhajobou asi obstál, ale úřad varšavského primasa je funkcí vysoce politickou. Právě na to Wielgus doplatil. Dokumenty o jeho spolupráci s SB získal liberální tisk, který je s chutí použil proti momentálním vládcům země bratrům Kaczynským. Ze schodů namydlených pro prezidenta a premiéra se zřítil jen Wielgus, ovšem vlastní vinou: hlavní chybu udělal až dnes, když se pokusil vylhat. To je morálně mnohem horší než vynucený podpis v nesvobodné zemi. Hlavní problém však trvá a není jen polský: ve skříních pořád čeká spousta kostlivců, až se na někoho budou hodit. Odkud objevitelé tak dobře vědí, co a kde v těch skříních hledat? A od koho si půjčují klíče?